V jednom pokoji za jediný den - Dobrý oběd

Slunce se přehouplo přes půlku své denní cesty. Severus, jako téměř každý člověk v tuto dobu, pocítil hlad. Ještěže existuje kouzelnická donášková služba. Po dobu oběda zůstal Harry v pokoji sám. Leží na posteli, oči zavřené… Je sám.

Nikdy by nevěřil, jak mu černá sluší. Černá košile přímo na tělo zdůrazňuje pevné, ale přesto ještě chlapecké svaly. A Severus prostě miluje kontrast bílé tváře s černým oblečením. On vlastně miluje hodně kontrastů. Tedy i, pro ostatní, svoji přespříliš kontrastní povahu.

Už se nám bradavický profesor vrací z oběda absolvovaného v jiné místnosti rozlehlého domu. Můžeme pozorovat spokojenost na jeho tváři. Patrně dobré jídlo...

Vrací se na své místo u stolu, ještě nepopsal ani tři pergameny. Pohled vrhne na nehybnou postavu na posteli bere do štíhlých prstů brk. Je nádherné koukat se mu přes rameno a sledovat linii inkoustu. Byl vytvořen za pomoci solí měďnatých a železitých. Ten Severus používá nejraději pro větší kluzkost než je nyní u obvyklých moderních sloučenin.

Čas ubíhá rychle, kukačky brzy odbijí pátou večerní. Severus otře brk, uklidí ho i s celou soupravou a urovná popsané pergameny. Je spokojený, splnil svůj plán a popsal jich osm z každé strany, tedy celé dva kvaterny. Skvělý výkon... Takhle bude mít opis hotový za 118,3 dne. Však si už u svého přítele v Austrálii vyhlédl další zajímavý svazek. Pro změnu o jeho oblíbené magii mysli.


Pátý ročník byl hodně složitý. Pro oba z nás. Harry se nechtěl učit nitrobranu, bránil se jí tak urputně, že nemohl dosáhnout dobrých výsledků. Přiznávám se, radoval jsem se z toho. Déle mohl setrvávat v mojí přítomnost.

Vždycky před hodinou jsem ve své mysli našel a eliminoval vzpomínky, které nebyli pro jeho mladou duši vhodné. Znovu se musím přiznat... nechtěl jsem, aby viděl, že mě někdo někdy šikanoval, musel jsem zabíjet, podřídil jsem se Brumbálovi... donutil mě k tomu stud za svoji minulost. Ale víra v lepší budoucnost byla pořád silná. Už dva roky přemáhání... Ujišťoval jsem se, že po sedmém ročníku přijde moje chvíle. Měl jsem pravdu.

I když všechno jako vždycky zkomplikoval parchant Black. Odjakživa měl pro to nadání... Po jeho smrti mě Harry nenáviděl ještě víc. Překousl jsem to a doufal dál. Šestý ročník všechno ještě víc zamotal, stal jsem se profesorem Obrany proti černé magii. Věděl jsem, že tam exceluje a bylo o tolik těžší vyvolat v jeho očích dávné jiskřičky čehokoliv jiného, než nenávisti.

Navíc i u Pána Zla začalo přituhovat. Draco nezvládal tajný úkol a ani se o něj nechtěl podělit. Selhával jsem na všech frontách, zavázal se ke splnění téměř nesplnitelného a ztrácel přehled o činech mé lásky.

Ztrácel jsem se v dění okolo.

A potom musel zabít. Jednoho z mála lidí, kteří mi opravdu důvěřovali. Díval jsem se do téměř mrtvých očí Brumbála a vyřkl kletbu, která se nepromíjí. Vím, stejně umíral, ale proč jsem to musel být já?!

S touto smrtí jsem se nejspíš ještě nesmířil. Nevím.

Zachránil jsem Draca a svůj život.

Získal si pánovu důvěru.

Naplánoval rychlý útok, přesvědčil Pána Zla, že je bezpečný.

I když jsem věděl, že není.

Zaútočili jsme na svatbu Billa Weaslyho. Ale nikdo překvapen nebyl. Díky mně.